Ani nezaznamenají, že už jsem tam přestal chodit. Budou dál postávat okolo šachovnic a přemýšlet o tom, co by mohl ten který hráč udělat v příštím tahu, aby zachránil věž, aby unikl střelcům, aby si došel pěšcem pro ztracenou dámu. Chce se mi věřit, že je z toho nevytrhne ani listopadová plískanice, ani příval sněhu.
Dostal jsem celý říjen na to, abych je pozoroval. V den mého příjezdu Slunce zapadalo zhruba ve tři čtvrtě na sedm, den před mým odjezdem zapadne ve tři čtvrtě na šest. Jinými slovy, černé figury se začnou ztrácet ve tmě o hodinu dřív. Nejdřív bude dohrána poslední partie na velkém hracím poli a figury skončí pod zámkem uvnitř jedné z lavic. Pak postupně zmizí skládací stolky, ale dva tři vytrvalci se asi ještě zdrží nad šachovými stoly z kamene. Tipoval bych na tmavovlasou paní, které se nějaký hovorný Turek pokusí vysvětlit, čím měla táhnout, aby její prohra nebyla tak beznadějná. Nejdéle do sedmi se ale celý ten kout lázeňského parku ve Wiesbadenu vyprázdní.
Člověk by měl skoro pokušení nechat jim tam nějaký vzkaz.
Něco takového, aby chvíli jen nevěřícně zírali a pak se ve zmatku rozhlédli. A po zbytek odpoledne a třeba ještě další dva dny aby byli jako na trní, jestli snad nejsou odněkud pozorováni. Každému dalšímu příchozímu by hned při pozdravu měli co vykládat. Rukou by kreslili do vzduchu, ať si to představí. Spádem polštiny, ruštiny, srbštiny nebo turečtiny by při tom probleskovala německá slova s „er“ drnčícím na nejrůznější způsob.
„No rozumíš tomu? Koho tohle mohlo napadnout?“
Možná toho chlapa v dlouhé černé bundě.
Toho, co se vždycky jenom tak vmísil, obešel to všechno od stolku ke stolku a pak zase pokračoval dál. Vypadal lehce zanedbaně, čímž by sem docela zapadal. Nikdy si ale nezahrál a žádnou partii ani nevydržel dlouho sledovat. Snad jenom jednou, když si černý vzal do hry třetího koně. U toho zpozorněl. Příliš mnoho skoků. A slovo „skakač“ pobaveně opakované všemi okolo. Ale pak se stejně sebral a zmizel.
Takového chlapa by opravdu mohlo napadnout leccos. Třeba dát si práci a jedné noci přelepit velkou šachovnici čtyřiašedesáti čtverci z černého a bílého igelitu, aby se to střídalo obráceně. Nebo nechat pár polí trčet kolmo do vzduchu.
Anebo obsadit každé pole botou. Určitě hodně sešlapanou. Vždyť to, co ho sem od začátku přitahovalo vlastně nejvíc, byly kroky do hracího pole. Loudavé procházení mezi figurami sahajícími do výšky kolen. Odklízení střelce, který padl výměnou za věž. A vzápětí cesta pro další výměnu.
Měl sklon dívat se na to jako na něco až neskutečného. Ale postupně, jak večery přicházely dřív a dřív, začal mít pocit, že za tímto neskutečným se rýsuje něco ještě daleko neskutečnějšího. Že bude asi ještě další důvod, proč ho pohled na toto místo ve Wiesbadenu tak přitahuje.
Před odjezdem pochopil, že na vlastní oči vidí, kdo tady zůstane věčně a kdo ne.